Historie vonných směsí

Vonné směsi pocházejí většinou z Afriky a z Dálného východu. V těchto oblastech se vonné látky nepoužívají jen jako „libá vůně“ nebo parfém, ale připisují se jim i léčivé účinky, blahodárné pro tělo i pro ducha. V naší západní kultuře se vonné směsi zpočátku používaly témě výhradně při křesťanských a pohanských rituálech. Dnes však u nás vonné látky nacházejí mnohostranné využití a také jsou lépe k dosažení.

Vědomosti, které jsou k výrobě vonných esencí zapotřebí, se dochovaly díky starobylému podání a tradici a v průběhu let se neustále dále vyvíjely.

O pálení vonných esencí při náboženských a magických obřadech se dočteme již v egyptské a tibetské Knize mrtvých, v předkolumbovské Popol Vuh i v Bibli.

V Egyptě se používaly parfémy a vonné látky k balzamování mrtvých a při magických úkonech. Egypťané konali třikrát denně kouřovou oběť k poctě boha Ra, při východu Slunce, se pálilo olibanum nebo jiný druh pryskyřice. V poledne, když Slunce dosáhlo nejvyššího bodu, spalovali Egypťané myrhu. Večer, při západu Slunce, se obětovalo proslulé kyphi: směs, která sestávala z šestnácti ingrediencí (číslo 16 bylo u Egypťanů posvátné).

Stejně jako v Egyptě hrálo použití vonných esencí velmi významnou roli při pohřebních rituálech i v Mezopotámii.  V náboženských a magických ceremoniích se tam používaly cedr, puškvorec, myrta a různé druhy aromatických dřevin. Receptury na přípravu parfémů a vonných esencí najdeme též na klínopisných tabulkách z doby kolem roku 3000 před křesťanským letopočtem.

Starý zákon se o pálení vonných látek zmiňuje na mnoha místech. Staří Hebrejci používali kadidlo, se kterým se seznámili v Babylónii a Egyptě.  Jejich první receptury byly inspirovány egyptským kyphi. Židé je pálili na oltáři chrámu ráno a večer. Nebývalé množství vonných látek věnovala králi Šalamounovi královna ze Sáby, krajiny, která se pravděpodobně nacházela na jihozápadě Arabského poloostrova.

Také arabská tradice používání vonných látek je velmi stará. Již několik staletí před naším letopočtem Arabové dováželi voňavky a vonné esence z Indie a Číny.  Za křížových tažení se evropští rytíři díky svým kontaktům s arabskými obchodníky seznámili se všemi možnými vonnými látkami. Benátky dodávaly do celé Evropy mýdlo, voňavky a kadidlo.  Itálie byla nejdůležitějším střediskem evropského obchodu s cedrovým dřevem, levandulí, rozmarýnem, růžemi, santalovým dřevem, aromatickými pryskyřicemi a pryžemi.

V islámské kultuře se vonné látky používaly především jako obětina pro světce a pálily se při svatbách, úmrtích a na pohřebištích. Indičtí muslimové odvracejí pálením vonných tyčinek „zlý pohled“ a zahánějí z domu zlé duchy. Islám používá hlavně aloe, ambru, koriandrová semena a benzoe.

Hinduisté dovážejí olibanum již odpradávna. Doma nebo v chrámech spalují mimo jiné santalové dřevo, benzoe, suché květy, semena, kořeny a krásně vonící dřeviny. Například kafrová esence je určena pro boha Krišnu.

Tibetští buddhisté spalují vonné esence při procesích, pohřbech a očistných ceremoniích a též při magických rituálech ke cti domácích bůžků a při orákulech, jako je I-ťing.

V důsledku studia východních filozofií a meditačních technik, šířením jógy, se vonné látky rozšířily i u nás a používají se jako pomůcka při uvolnění či naopak větší duševní koncentraci za účelem dosažení vyšší roviny vědomí.  Vonné látky mívají nejčastěji podobu tyčinek, prášků, kuželů či zrnek.

(Zdroj: Vonné tyčinky: Erna Droesbeke)