O potřebě kontroly a odevzdání se

„Mnozí z nás podléhají iluzi, že je vždycky dobré mít všechno pod kontrolou a že by naopak bylo nebezpečné a ohrožující, kdybychom starost o běh věcí přenechali vyšší moci. Je ale naše vůle pro běh světa opravdu tak důležitá? Nemusíme se přece brzy ráno budit, abychom vesmíru připomněli, že má vyjít slunce; když se otočíme zády k oceánu, vesmír se nesplete a neprohodí příliv s odlivem. Nemusíme své děti pobízet, aby každý rok povyrostly, nemusíme pořádat semináře, na nichž budeme květinám vysvětlovat, jak se kvete, nemusíme dohlížet na to, aby se od sebe nebeská tělesa držela v patřičném odstupu. Vesmír je zařízen tak, že hladce spravuje naši úžasně složitou planetu i se všemi květinami, stromy, větrnými proudy, slunečními paprsky a se vším ostatním – a my se této síle přesto máme strach odevzdat, svěřit.

Není vůbec jednoduché najít na těžké situaci něco dobrého, poznat, čemu nás má naučit; často si klademe otázku, proč nás něco takového vůbec muselo potkat. Má-li se ale naše já pročistit a vyhojit, není někdy z vesmírné perspektivy žádná jiná možnost, než vystavit nás obtížným situacím. Pokuste se takové chvíle nahlížet jako něco, co prostě JE, ne jako něco, co je ZLÉ. Nikdo z nás nikdy přesně neví, proč nás co v životě potkává. Mylně se domníváme, že bychom to vědět měli; žití ale vyžaduje pokoru, protože život je tajemství. Všechno se nám vyjeví v pravý čas.

Jak se to dělá, když se chce člověk poddat? Když chce ukončit boj? Je to podobné, jako když přestaneme hrát přetahovanou – prostě pustíme provaz. Přestaneme prosazovat vlastní vůli. Naučíme se důvěřovat Bohu, vyšší moci – a poprvé v životě začneme zakoušet opravdové a hluboké uvolnění.
Odevzdat se, nechat všechno plynout znamená vzdát se vlastních představ o tom, jak by co mělo dopadnout, a přijmout to, co nám nadělí prozřetelnost. V odevzdanosti si připouštíme, že vlastně nevíme, co je správně. K tomuto poznání docházejí umírající, když se ohlížejí za svým životem. Najednou vidí, že „zlé“ věci mnohdy vyvolaly změnu k lepšímu, zatímco události, které tenkrát považovali za dobré a žádoucí, pro ně nakonec nebyly tím nejlepším.

Skutečnost je taková, že často nevíme, co je v našem nejlepším zájmu. Proto se musíme přestat pídit po tom, kam nás nakonec náš život zavede, musíme se rozloučit s přesvědčením, že vždycky nejlíp víme, co je správné, musíme se vzdát snahy ovládat neovladatelné. Kdykoli jsme se domnívali, že s naprostou jistotou víme, co by v dané situaci bylo nejlepší, jen jsme se potýkali s vlastními iluzemi. Takovou jistotu jsme neměli, nemáme a nikdy mít nebudeme.

Odevzdání znamená vstát ráno z postele a prohlásit: „Buď vůle Tvá“, ne: „Buď vůle má.“ Říkáme tím vlastně toto: „Nevím, co mě má dnes potkat. Jistě, něco jsem si na dnešek naplánoval – půjdu do práce, posekám trávník a tak dál. Jsem ale pokorně srozuměn s tím, že to všechno je jenom pracovní plán. Určitě dozná změn, vstoupí do něj věci, s nimiž jsem nepočítal. Potkají mě překvapení – možná krásná, a možná děsivá. Nastanou situace, které přede mnou otevřou nové cesty. Věřím, že mě tohle všechno povede správným směrem a pomůže to mému já, mé duši, co nejplněji se rozvinout.“

* * *

Z knihy Lekce života, Elizabeth Kübler-Rossová a David Kessler

zdroj: https://andelskydenik.blogspot.cz

Děkujeme

svět zázraků