O potřebě kontroly a odevzdání se

„Mnozí z nás podléhají iluzi, že je vždycky dobré mít všechno pod kontrolou a že by naopak bylo nebezpečné a ohrožující, kdybychom starost o běh věcí přenechali vyšší moci. Je ale naše vůle pro běh světa opravdu tak důležitá? Nemusíme se přece brzy ráno budit, abychom vesmíru připomněli, že má vyjít slunce; když se otočíme zády k oceánu, vesmír se nesplete a neprohodí příliv s odlivem. Nemusíme své děti pobízet, aby každý rok povyrostly, nemusíme pořádat semináře, na nichž budeme květinám vysvětlovat, jak se kvete, nemusíme dohlížet na to, aby se od sebe nebeská tělesa držela v patřičném odstupu. Vesmír je zařízen tak, že hladce spravuje naši úžasně složitou planetu i se všemi květinami, stromy, větrnými proudy, slunečními paprsky a se vším ostatním – a my se této síle přesto máme strach odevzdat, svěřit.

Není vůbec jednoduché najít na těžké situaci něco dobrého, poznat, čemu nás má naučit; často si klademe otázku, proč nás něco takového vůbec muselo potkat. Má-li se ale naše já pročistit a vyhojit, není někdy z vesmírné perspektivy žádná jiná možnost, než vystavit nás obtížným situacím. Pokuste se takové chvíle nahlížet jako něco, co prostě JE, ne jako něco, co je ZLÉ. Nikdo z nás nikdy přesně neví, proč nás co v životě potkává. Mylně se domníváme, že bychom to vědět měli; žití ale vyžaduje pokoru, protože život je tajemství. Všechno se nám vyjeví v pravý čas.

Jak se to dělá, když se chce člověk poddat? Když chce ukončit boj? Je to podobné, jako když přestaneme hrát přetahovanou – prostě pustíme provaz. Přestaneme prosazovat vlastní vůli. Naučíme se důvěřovat Bohu, vyšší moci – a poprvé v životě začneme zakoušet opravdové a hluboké uvolnění.
Odevzdat se, nechat všechno plynout znamená vzdát se vlastních představ o tom, jak by co mělo dopadnout, a přijmout to, co nám nadělí prozřetelnost. V odevzdanosti si připouštíme, že vlastně nevíme, co je správně. K tomuto poznání docházejí umírající, když se ohlížejí za svým životem. Najednou vidí, že „zlé“ věci mnohdy vyvolaly změnu k lepšímu, zatímco události, které tenkrát považovali za dobré a žádoucí, pro ně nakonec nebyly tím nejlepším.

Skutečnost je taková, že často nevíme, co je v našem nejlepším zájmu. Proto se musíme přestat pídit po tom, kam nás nakonec náš život zavede, musíme se rozloučit s přesvědčením, že vždycky nejlíp víme, co je správné, musíme se vzdát snahy ovládat neovladatelné. Kdykoli jsme se domnívali, že s naprostou jistotou víme, co by v dané situaci bylo nejlepší, jen jsme se potýkali s vlastními iluzemi. Takovou jistotu jsme neměli, nemáme a nikdy mít nebudeme.

Odevzdání znamená vstát ráno z postele a prohlásit: „Buď vůle Tvá“, ne: „Buď vůle má.“ Říkáme tím vlastně toto: „Nevím, co mě má dnes potkat. Jistě, něco jsem si na dnešek naplánoval – půjdu do práce, posekám trávník a tak dál. Jsem ale pokorně srozuměn s tím, že to všechno je jenom pracovní plán. Určitě dozná změn, vstoupí do něj věci, s nimiž jsem nepočítal. Potkají mě překvapení – možná krásná, a možná děsivá. Nastanou situace, které přede mnou otevřou nové cesty. Věřím, že mě tohle všechno povede správným směrem a pomůže to mému já, mé duši, co nejplněji se rozvinout.“

* * *

Z knihy Lekce života, Elizabeth Kübler-Rossová a David Kessler

zdroj: https://andelskydenik.blogspot.cz

Děkujeme

svět zázraků

Setrváním na těchto stránkách souhlasíte s použitím cookies. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close