Odpuštění osvobozuje

Na cestě k odpuštění je mnoho překážek. Asi nejtěžší z nich je pocit, že svým odpuštěním tolerujeme chování, které nám ublížilo. Odpustit ale neznamená prohlásit: „Nevadí, že jsi mi ublížil.“ Odpuštění znamená odpoutat se od svého zranění, a to ve vlastním zájmu – ve chvíli, kdy zjistíme, že NÁM lpění na starých křivdách brání žít šťastně a spokojeně. Lidé, kteří se zdráhají odpustit, by si měli uvědomit, že svým postojem trestají jenom sami sebe. Odpuštění nespočívá v tom, že bychom po sobě měli nechat šlapat. Jeho podstatou je milosrdenství v pravém slova smyslu. Odpustíme-li, připouštíme, že ten, kdo se proti nám provinil, se vůči nám jen neprojevil ze své nejlepší stránky. Uvědomujeme si, že člověk je víc než chyby, kterých se dopouští. I viníci jsou lidé. Chybují. I oni byli někdy zranění, tak jako my. Pravé odpuštění se musí odehrát v našem nitru. Odpouštíme, abychom se uzdravili, abychom zhojili své rány. Není nutné tolerovat zlé věci, je jen třeba odpustit člověku, který se jich dopustil.

Další překážkou na cestě k odpuštění je touha po pomstě. Odplata nám ale dopřeje jen krátkodobé zadostiučinění, pokud vůbec nějaké. S odstupem času si začneme vyčítat, že jsme se sami snížili k chování, jež jsme od počátku považovali za špatné. Chceme, aby tí, kdo nám ublížili, pocítili, jak velkou prožíváme bolest, a tak kopeme kolem sebe – a pak trpíme ještě víc. Není nic špatného na tom, ozvat se, když nám něco působí bolest, ovšem i tady platí, že lpěním na starých křivdách trestáme pouze sami sebe.

Odpustit bývá někdy těžké. Mnohdy je snazší celou situaci ignorovat. Někdy třeba i pocítíme nutkání odpustit, ale nakonec takovou myšlenku zavrhneme a necháme se unášet proudem nešťastných pocitů a dovolíme mu, aby prostoupil náš život. A často musí přijít nějaký silný impuls, díky němuž si uvědomíme, že už takhle dál žít nechceme a že šance dát všechno do pořádku nepotrvá věčně.

Neodpuštění nám brání, abychom se pohnuli z místa. Už jsme si tak zvykli na život v křivdě, už ho tak důvěrně známe, že by nám odpuštění připadalo jako krok do neznáma. Často je pohodlnější druhého obviňovat, než se pustit do nápravy vzájemného vztahu. Když se zaměřujeme na chyby a nedostatky druhých, nemusíme se zamýšlet sami nad sebou a věnovat se řešení vlastních problémů.

Odpuštění nám umožňuje znovu se ujmout vlády nad svým životem, žít a rozvíjet se i navzdory události, která nás zranila. Život v ublíženosti nás staví do role věčné oběti; odpuštění je prostředkem, jak svá zranění překonat. Není nutné, abychom stále byli někým nebo něčím zraňováni, a v tomto poznání se skrývá veliká síla.

Nabízet stručný a jednoduchý návod na to, jak odpustit, je stejné, jako dávat rady na záchranu světa – je to zkrátka těžké. Odpouštění někdy bývá nesmírně bolestným a trýznivým procesem, až se nám skoro zdá, že spasit svět by dalo stejnou práci. Mimochodem: v odpuštění opravdu tkví spása světa.

Když jsme byli malí a někdo nám ublížil, anebo když jsme někomu ublížili my, z úst provinilce pak obvykle zaznělo: „Omlouvám se, mrzí mě to.“ V dospělosti už takové omluvy příliš často neslýcháme. A když přece přijdou, mnohdy nám to nestačí. Udělají-li něco špatného děti, vnímáme jejich strach, jejich zmatek, jejich nevědomost. Zkrátka díváme se na ně jako na lidské bytosti. Na dospělé provinilce však nahlížíme pouze optikou toho, čeho se vůči nám dopustili. V našich očích jsou zredukováni na ploché, jednorozměrné postavy, charakterizované jen bolestí, kterou nám způsobili. Musíme je znovu začít vidět jako lidi – to je první krok na cestě k odpuštění. Dopouštějí se omylů a přehmatů; občas bývají slabí, necitliví, zmatení, sami zažívají bolest a trápení. Mají své chyby, jsou křehcí, osamělí, trpící a emočně nedokonalí. Jinými slovy: jsou úplně stejní jako my. Jsou to duše putující po cestě plné vzestupů a pádů.

Jakmile uznáme, že i viníci jsou lidé, můžeme jim začít odpouštět, což předpokládá, že si ze všeho nejdřív uvědomíme hněv, který vůči nim chováme ve svém nitru. Musíme ze sebe tuhle zablokovanou energii dostat ven. Třeba tak, že budeme nadávat do polštáře, popovídáme si o svých zlostných pocitech s kamarádem, vykřičíme je ze sebe – můžeme zkrátka udělat cokoli, co nám pomůže náš hněv ventilovat, odvést pryč. Jakmile se zbavíme hněvu, často zjistíme, že se pod ním skrýval smutek, bolest, nenávist, šrám na duši. V takovém případě si musíme i tyto emoce připustit a prožít je. A potom přijde to nejtěžší: propustit ony pocity, nechat je jít.

Vaše odpuštění v podstatě nemá co do činění s lidmi, kteří vám ublížili; s nimi si nedělejte starosti. To, co vám udělali, vypovídá víc o nich než o vás; jejich chování je odrazem světa, v němž žijí, a důsledkem problémů, s nimiž se potýkají. Když přetneme pouto výčitek, které nás k těmto lidem váže, osvobodíme se tím především MY. Každý člověk se potýká s nějakými svými problémy a my do nich nemáme proč strkat nos. My se máme starat o pokoj ve své duši, o své štěstí.“

* * *

– z knihy Lekce života, Elizabeth Kübler-Ross a David Kessler

*  *  *

A POKUD SE VÁM BUDE CHTÍT, MRKNĚTE DO NAŠEHO OBCHŮDKU :-)

KARTIČKY POHLAZENÍ A POMOCI

KOUPIT

Magnetický náramek Om Namah Shivaya

KOUPIT

Svíčka – Anděl Země

KOUPIT

zdroj:  z knihy Lekce života, Elizabeth Kübler-Ross a David Kessler; andelskydenik.blogspot.cz
překlad: Magda Techetová

Děkujeme

svět zázraků

V případě, že máte zájem o zasílání novinek z našich stránek, můžete vyplnit následující údaje:

Setrváním na těchto stránkách souhlasíte s použitím cookies. Více informací

The cookie settings on this website are set to "allow cookies" to give you the best browsing experience possible. If you continue to use this website without changing your cookie settings or you click "Accept" below then you are consenting to this.

Close